Okrašlovací
spolek
Kostelec

Kaprová - Ulice, která nedospěla

Zkusme přirovnat vývoj ulice k životu člověka. Tak třeba ulice Sokolská, o které tu již byla řeč. Prošla si tovaryšským mládím, na počátku 20. století dospěla a stala se váženou obchodní třídou. V druhé polovině století však šedivěla, utrpěla mnohé šrámy a ani drobné kosmetické zásahy ve století nynějším jí nenavrátily bývalý lesk. Zcela jiný životní příběh nabízí ulice 5. května. Ve svém dětství to byla vlastně cesta podél panského rybníka Rybčina, proto se jí také začalo říkat Kaprová. Její dětství bylo poznamenání tragickou událostí v roce 1831. Právě zde vznikl strašný požár, který zničil velkou část městečka. Ale zažívala také chvíle radosti, neboť rozlehlé prostory v sousedství Rybčiny bývaly místem pouťových atrakcí, zde rozehrávaly své marionety potulní loutkáři.

Do Kaprové ulice se otevíral velký dvůr staré radnice. Zdejší stodola sloužila jako hasičská zbrojnice. Poblíž dvora stávala chalupa provazníka Vacha čp. 20. Dvůr i chaloupka zanikly při stavbě obecních domů čp. 512 a 513. O něco dále byla Hlaváčkova chalupa čp. 18. Někdy na počátku století přijali staří manželé Hlaváčkovi na letní byt studenta a pozdějšího akademického malíře Otu Bubeníčka (1871-1962). Ten si pro svá studia obstaral lebku z kostelecké kostnice. V chalupě si vzal hrnec a hodlal vyvařit zaprášenou lebku v chloru. Babička Hlaváčková přišla z pastvy domů a zvědavě se podívala, co to kdo na kamnech vaří. Když však na ní místo brambor vykoukla lebka, vykřikla a omdlela. Když jí student s Hlaváčkem vzkřísili, křičela, že si pro ní přišla smrt. Ačkoliv se student snažil vše vysvětlit, staří manželé se rozhněvali a Bubeníček musel ihned z domu. Chalupa byla zbořena v roce 1926 a místo ní byl mnohem později postaven dům čp. 1072.

Pokud bychom pokračovali dále směrem ke Lhotě, minuli bychom chalupu čp. 17, kde bydlel jeden z posledních ručních tiskařů a barvířů Josef Šrůtek. V místě dnešního parkoviště u supermarketu stála celá skupina budov: Středova chalupa čp. 16, Justova chalupa čp. 15, Šrůtkovo obuvnictví či chalupa čp. 147. Z mírného návrší poblíž dnešní prodejny Konzum shlížela zemědělská usedlost Regnerovy rodiny, na jejíž polích dnes stojí panelové sídliště. Za křižovatkou s ulicí Generála Kratochvíla se krčila Špeldova chalupa čp. 14. Právě v ní podle kronikáře Hurdálka vznikl v roce 1831 zmíněný požár.

Na protější straně ulice stávalo pod náměstím Regnerovo pekařství čp. 22 a hned vedle něho patrový dům čp. 21. V 19. století zde provozoval svou živnost mydlář Valeš. V roce 1865 se odstěhoval a dům se posléze dostal do vlastnictví obchodníka Gottharda Burdycha (1850-1903). K domu náležel celý komplex budov a kůlen, který zabíral podstatnou část dnešního parčíku u autobusového nádraží. Žilo zde několik desítek nájemníků, svou provozovnu tu měl nejeden živnostník. Od Burdychova domu se táhla velká proluka, kterou přerušovala v místech dnešní bytovky až chalupa čp. 11. V roce 1932 stavení vyhořelo a nebylo obnovena. Setrváme-li u naší alegorie, pak počátkem 20. století nastalo pro Kaprovou ulici období dospívání. Radní jako zodpovědní rodiče jí plánovali skvělou budoucnost. V místech dnešní Havlíčkovy ulice mělo například vzniknout menší náměstí. Intenzivní výstavba započala ale až po vzniku Československé republiky. Pod starou radnicí vyrostly zmíněné obecní domy, v nichž našli útočiště hasiči i obecní knihovna. Domy vystavěl v roce 1923 pro město Josef Pitřinec a jejich stavbu z větší části dotoval stát. Vedle nich si postavil dům čp. 503 místní lékař František Wágner. Nový blok domů vznikl mezi Havlíčkovou a Husovou ulicí včetně dámského salonu Boston či prodejny Konzumního družstva (dnes prodejna nábytku). Plánované náměstí bylo posunuto na křižovatku s Husovou ulicí (dnes ho připomíná jen nenápadný parčík před čp. 757). Kaprová ulice byla vybrána také jako trasa pro novou silnici do Lhoty. Projekt vznikl v roce 1921 a stavba probíhala v letech 1924-1926. Přestože při výběrovém řízení přišla nejnižší nabídka od firmy z Prahy, zakázka byla přidělena až třetímu v pořadí - Robertu Dvořáčkovi. Co na tom, že nebyl nejlevnější? Byl to přece místní patriot. Po dokončení silnice byla ulice přejmenována. Protože už nevedla kolem rybníka, ale byla využívána jako cesta k vlaku, nesla název Nádražní. Robert Dvořáček je s touto ulicí spjat ještě jinak - postavil si zde vlastní dům čp. 497 s výraznou kubistickou fasádou.

Cestu k dospělosti, tedy ke vzniku plnohodnotné ulice, zastavěné bloky domů, však přerušil nástup socialismu. Velkorysá výstavba se zastavila, proluky nejen zůstaly, ale ještě se rozrostly. Na konci sedmdesátých let byla provedena demolice všech zbylých chalup i pozoruhodného Burdychova domu. Jako jediná památka na něj zůstal pouze mohutný kaštan. Po demolici mléčné jídelny čp. 195 (dříve obchod Hugo Umlaufa) zde zbyla jako poslední mohykán Regnerova pekárna. Ani pád komunistického režimu však pekárnu nezachránil. Chvíli byla využívána jako skautská klubovna, ale nakonec nové vedení města dokončilo plán svých socialistických předchůdců. Další necitelný zásah představovala výstavba supermarketu. Nejenže prefabrikovaná stodola je pro centrum města naprosto nevhodná, ale umístění rozlehlého parkoviště ještě vytváří v ulici další obří proluku a znemožňuje výstavbu podél uliční čáry.

Ani v nejbližší budoucnosti se zřejmě ulice nedočká lepších časů. Žádná vize, podobná té z počátků 20. století, neexistuje. Návrhy, které se objevují, spíše jen zhoršují současný stav. Architekt Kokeš by například z ulice vytvořil velkokapacitní parkoviště pro 100 aut, městský architekt by sem pro změnu rád umístil autobusové zastávky. Tam, kde za první republiky plánovali nové náměstíčko, má vzniknout velký kruhový objezd, kde by se autobusy otáčely… Stane se tento prostor řádnou městkou ulicí s kvalitní zástavbou, jak o tom snili naši předkové? Bude umožněno ulici 5. května dospět?

Jan Kafka
Okrašlovací spolek Kostelec


Demolice domu čp. 21 v roce 1978 (foto K. Dusilová)